Historická rozhlasová nahrávka z roku 1956.
Opera-balet o 3 dějstvích, H 251, libreto na motivy pantomim Jeana Gasparda Deburaua, Molierovy hry Létající doktor a české a moravské lidové poezie ze sbírek Františka Bartoše, Karla Jaromíra Erbena a Františka Sušila.
Léta strávená v Praze a od roku 1923 v Paříži dala Bohuslavu Martinů jasné povědomí o divadelní kultuře a tříbila jeho názory na hudební divadlo. Ve svém operním díle od počátků navazoval na linii, která pracuje s fantazií, imaginací, humorem a přirozeností lidového divadla, jarmarku a cirkusu. Martinů tomu říkal "opravdové divadlo", operní vyjádření mělo být oproštěno od všeho romantického a psychologizujícího. Dokázal to už ve své první opeře Voják a tanečnice, kterou dokončil v Paříži; původní premiéra byla v Brně v roce 1928 s proslulým janáčkovským dirigentem Františkem Neumannem. Na konci dvacátých let komponoval v Paříži další opery a pak na počátku třicátých let Hry o Marii, které opět poprvé uvedl operní soubor brněnského divadla, a to v roce 1935
s význačným tvůrčím týmem - dirigentem Antonínem Balatkou, režisérem Rudolfem Walterem a výtvarníkem Františkem Muzikou. Pražská premiéra se odehrála jen o rok později a pak už následovaly inscenace u nás i v zahraničí.
Pozoruhodným útvarem hudebního divadla Bohuslava Martinů je třídílná opera-balet
Divadlo za branou, která v Paříži vznikala od června 1935 do dubna 1936. Autor žádal o libreto několik známých literátů, mezi nimi i Vítězslava Nezvala, s nímž spolupracoval na opeře Hlas lesa. Nakonec však podle svého námětu napsal libreto sám. Nekonvenčně dílo rozdělil na tři části: první tvoří balet-pantomima, druhá a třetí je opera buffa. V první taneční části ho inspiroval Pierot francouzského mima českého původu Jeana Gasparda Deburaua. Druhé a třetí dějství komponoval z více zdrojů: hudebně zpracoval texty lidových písní ze sbírek Františka Bartoše, K. J. Erbena
a Františka Sušila. Ve druhém díle užil námětů pantomim Charlese Deburaua, syna slavného Jeana Gasparda. Do třetího dějství zařadil scénku z Moli?rovy hry Létající doktor a dialogy, které upravil pěvec Leo Štraus. Commedia dell'arte, kterou jako charakteristiku Martinů uvedl v podtitulu k opeře, je tedy myšlena jako italská komedie francouzského typu s postavami Pierota, Kolombíny a Harlekýna. Do českého prostředí a děje opery ještě zapojil služebnou Katušku, starostu, ponocného a další osoby. Hudba Bohuslava Martinů je ústrojná, svébytným způsobem ztvárňuje český a moravský folklór, využívá neoklasických elementů, je nápaditě instrumentovaná s typickým klavírem v orchestru.
Inscenaci Divadla za branou uvedla brněnská operní scéna v divadle Na hradbách v původní premiéře 20. září 1936 s dirigentem Antonínem Balatkou, v režii Rudolfa Waltera, s výpravou Františka Muziky a v choreografii Ivo Váni Psoty, s nímž se Martinů v Paříži seznámil u Ďagilevova Ruského baletu. Ještě v listopadu 1936 inscenovalo brněnské divadlo po pražské premiéře jeho balet se zpěvy Špalíček, jenž společně s Hrami o Marii a právě Divadlem za branou tvoří určitý myšlenkový celek. Po druhé světové válce se autor už nikdy nevrátil domů, jak by si byl přál, ale kontakty s rodinou, přáteli i umělci udržoval. V brněnské opeře se do vedení od roku 1952 dostaly významné tvůrčí osobnosti; šéfem byl dirigent František Jílek, dramaturgem a dirigentem Václav Nosek. Jak je známo z písemných a rozhlasových dokumentů, oba tito tvůrci stanovili dílo Bohuslava Martinů vedle Leoše Janáčka a Sergeje Prokofjeva za pilíř brněnské operní dramaturgie. Ve světové premiéře byly inscenovány například opery Slzy nože a Tři přání. V dramaturgické vizi Václava Noska provedli v Brně s prestižními inscenátory a obsazením postupně od roku 1960 Veselohru na mostě spolu s Ženitbou,
Řecké pašije, operu Dvakrát Alexandr společně s Hlasem lesa, Juliettu, Mirandolinu, Ariadnu,
z baletů Špalíček a Šach králi. Dlužno podotknout, že se dílo Bohuslava Martinů hrálo často v Praze a na dalších našich divadelních scénách.
Dramaturgové a redaktoři Československého rozhlasu poskytovali generacím umělců příležitost natáčet díla soudobých autorů a Bohuslav Martinů byl mezi nimi. Dvacet let po světové premiéře Divadla za branou v Brně se v říjnu roku 1956 uskutečnila v brněnském rozhlase nahrávka této kompozice v provedení předních operních sólistů, sboru a orchestru s tehdejším uměleckým šéfem a dirigentem Františkem Jílkem. Je známo, že se o rozhlasový snímek zasadil dramaturg Václav Nosek. Jevištní provedení se však v Brně nekonalo, přitom k natočení přibližně 110 minut hudby bylo třeba kromě práce v běžné operní sezoně dílo nastudovat, zorganizovat korepetice, zkoušky s orchestrem, natáčecí frekvence a mnoho dalších činností. Z korespondence je ovšem zřejmé, že v té době Václav Nosek usiloval o uvedení Mirandoliny a obrátil se na Martinů o podporu společně s jeho žákem, skladatelem Janem Novákem. Materiál u nakladatele však nebyl k dispozici, a tak byla Mirandolina v Brně inscenována až v roce 1968 (za přítomnosti paní Charlotte Martinů).
Brněnská nahrávka opery-baletu Bohuslava Martinů Divadlo za branou se poprvé vysílala v Československém rozhlase na stanici Praha I ve středu 25. září 1957 od 20 hodin. Bohuslav Martinů poslouchal operu v rádiu při pobytu na Schönenbergu ve Švýcarsku, jak se zmínil ve svém dopise rodině do Poličky. Společně s Václavem Noskem konstatujme i dnes, že "…operní dílo Bohuslava Martinů a celá jeho tvorba je útěchou a radostí. Na nás záleží, kolik lidí se z něho bude těšit, kolik
lidí je bude potřebovat pro svůj život."