František Filipovský (*23. 9. 1907 - † 26. 10. 1993)

Komentář k původnímu LP 1218 0473 z roku 1982:
Milí přátelé,
dostávají se k vám vzpomínky českého herce, člena Národního divadla v Praze, zasloužilého umělce Františka Filipovského. Snad vás, stejně jako mne při práci na záznamu, zaujme jeho vyprávění - hned veselé, hned vážnější, v němž zazní nejednou moudrá rada a zamyšlení člověka, jenž celý svůj život spojil s divadlem. Jako kdyby nalezl kořeny tolikeré radosti, kterou nám rozdává v nejrůznějších podobách svého herectví. Jsem přesvědčen, že Šest dýmek Františka Filipovského podá i o tom svědectví. Vím to už od chvíle, kdy jsme spolu poprvé zasedli a on mi začal vyprávět. O rodičích, o dětství, o divadle, filmu, televizi, rozhlase, o knihách, o přátelích a ještě o mnoha jiných věcech, lidech a situacích. A nechyběla při vyprávění dýmka - některá z jeho dýmek. Její vůně splývala se slovy a cítil jsem ji i ve chvíli, kdy už jsem seděl doma nad psacím strojem a zpracovával záznam.
František Filipovský vyprávěl s neutuchajícím elánem, s obdivuhodnou energií a mě co chvíli přepadaly pochybnosti, zda se mi podaří zachytit to všechno, co dokresluje nenapodobitelnou osobnost tohoto herce. Pokusil jsem se.
Pokusil jsem se zaznamenat nejen významné úseky života Františka Filipovského v divadle i mimo divadlo, ale zároveň je složit do mozaiky příběhů, které dávají nahlédnout do divadelního zákulisí i do zákulisí doby a života společnosti v různých jejích etapách, tak jak obepínaly život tohoto herce od dětství v Přelouči. Myslím, že při pohledu na všechna období našeho společenského vývoje se jeví František Filipovský jako důsledný stoupenec pokrokových proudů v naší divadelní kultuře. O tom svědčí jeho působení vedle Emila Františka Buriana, v Osvobozeném divadle, i jeho poválečné úsilí o lidový charakter českého divadla. Lidový typ jeho herectví ho k tomu předurčoval.
V jeho vyprávění defilují pozoruhodné osobnosti českého divadelního života, filmu, televize a jiných oblastí československé kultury meziválečného, poválečného i pozdějšího období. Rovněž jejich prostřednictvím a hodnocením přibližují vzpomínky tohoto herce společenskou atmosféru jednotlivých časových etap.
Vzpomínám teď rád na ty chvíle s Františkem Filipovským. Byly plné zaujetí, temperamentu i úsměvů herce, byly v nich i pochybnosti nad spolehlivostí paměti. Pokaždé mi připadalo, že přítomnosti Františka Filipovského přivolala všechna ta dobrá a laskavá strašidýlka i skřítky divadelního zákulisí, aby mi pomáhali vychutnávat (anebo dotvářet?) pohodu, která kolem jeho vyprávění dýchala, podobná vůni, ale i prchavosti dýmu z jeho dýmky. Přeji tutéž pohodu i vám.
(z předmluvy ke stejnojmenné knize)
Jiří Tvrzník