Původní titul SV 8340 resp. DV 6227 věnováný anglické vokální hudbě 11. - 16. století vydal Supraphon v roce 1966 a nyní album vychází poprvé digitálně:
Sestava této desky je více méně nekonvenční. To vyžaduje vysvětlení, proč jsme nezachovali obvyklý způsob historického řazení. Nechtěli jsme vytvořit desku, která dává především historické poučení, ale vybrali jsme z velikého množství znamenité anglické vokální tvorby a z velmi rozsáhlého údobí několik skladeb, jež nás upoutaly a jež rádi zpíváme, bez nároku na důslednou úplnost nebo konvenci...Deska našeho výběru začíná - i končí - obdobím v anglické vokální hudbě nejznámějším a obvykle nejvýše ceněným. William Byrd (1543-1623) a Thomas Tallis (č.1505-85) patří bezesporu k vedoucím zjevům mezi anglickými skladateli na rozhraní 16. a 17. století. Naproti tomu bude jak se domníváme - určitým překvapením kompozice Brownova (1426?-1498), a to proto, že patří k autorům méně známým. Jsme si jisti, že neprávem. Proto jsme se ani nezalekli jisté disproporce v trvání Brownovy skladby vzhledem k ostatním známým a dávno oceňovaným autorům...Pokračujeme-li ve výběru dále směrem k minulosti, nemůže ovšem chybět na první straně alespoň připomínka komponisty, který - jak známo - hluboce ovlivnil celou světovou tvorbu významné etapy - Johna Dunstabla (c. 1370-1453), velkého předchůdce mistrů nizozemských...nejstarší památka - Hymnus k sv. Magnu. Gymel (od latinského gemellum), jak se nazývá terciová paralelní forma, je příznačný pro raný anglický vícehlas na počátku našeho tisíciletí. Z té doby není pro terciové paralelní vedení hlasů na evropské pevnině doklad. Jak jsme už dříve důrazně vyslovili, byl to pro celou evropskou hudbu jeden z nejvýznamnějších přínosů. Druhým základním vývojovým krokem je způsob kompozice, ukázaný na dvouhlasém tropu "Rex virginum", kdy nad úctyhodnou starou chorální melodií vzniká až marnivě bohatě vykomponovaná improvizace svrchního hlasu (discantus). Znamenitou syntézu těchto principů i obliby kánonické imitace představuje motet ze školy Worcesterské (14. století). Půvabnou žákovskou koledou (15. století) náv výběr duchovní hudby končí. Dvouhlasý tanec ze XIII. století (ductia), jeden z nejstarších dokladů hudby svého druhu,,uvede posluchače do oblasti hudby světské, v níž slavný Letní kánon Summer Is Icumen In - stojí ovšem na prvním místě. Jestliže ukazuje gymel podnětnost anglického vícehlasu pro vývoj polyfonního myšlení svými terciemi, pak neméně podnětný byl i Letní kánon (c.1310) svým vzácně čistým imitačním slohem, přičemž je melodicky neméně svěží než nejvolnější, takřka lidový zpěv, jak jej dokumentuje např. Cooperova píseň (c.1500). V závěru desky se kruh uzavírá. Vracíme se k velkému období anglických madrigalistů, z něhož jsme vyšli, tentokráte ovšem do jejich nejvlastnějšího oboru, z jiných desek sdostatek známého madrigalu. I zde však chtějí námi vybrané ukázky naznačit směr vývoje, byť se tak může stát už jen v nejsmělejší zkratce. Pětihlasý madrigal Orlanda Gibbsonse (1853-1625) shrnuje v klasicky urovnané a vytříbené formě vše, čeho bylo dosud v anglické vokální polyfonii dosaženo..Baletto Thomase Morleye (1557-1603) dokumentuje ubývání zřetele k horizontálnímu vnímání melodického rozvoje a rostoucí zájem o princip vnímání harmonicko-melodického, který bezprostředně vede k barokní monodii, zřetelné v madrigalu Johna Dowlanda (1563-1626).
Miroslav Venhoda